Co si vybereme

Převzato z „BLOGY / VLASTIMIL SUCHÝ |6. ŘÍJEN 2015 |VLASTIMIL SUCHÝ

 

Co si vybereme, abychom přežili? Stálý ekonomický anebo duchovní růst?

Pan Milan Dvořák napsal hezký a pravdivý komentář, se kterým mohu souhlasit, protože do jednoho článku se vše nevejde. Hned v úvodu napsal, že jsem si myslel, že lze změnit svět prostřednictvím duchovna. Stále si to myslím a pro mne a všechny z nás je to jediná cesta z pasti, ve které jsme.

Prozatím mohu jen konstatovat, že cesta stálého bezohledného ekonomického růstu je cesta do pekel. Z ní pramení veškeré nesváry a boje, co se zde na planetě Zemi odehrávají. Cíle ekonomických změn jsou a byly – dle mého soudu – vždy čistě zištné. Postrádají mravní a etický základ. Odmítají morální hodnoty, které by měla každá společnost mít a to bez rozdílu. Ztráta rozumu v honbě za stále vyšším ziskem a odklon od duchovních a zavržení hodnot založených na etických základech nám ukazuje, že jsme se mýlili.

· 23

 

Z dějin víme, že všechny ekonomické změny byly jen přechodem moci. V jiné formě a podobě. Na základě nepodložených lží jedné skupiny přišla ta druhá o svoji moc a o bohatství, které si vybudovala. Stejně jako dnes. Ať již chceme či ne je jasné, že i změna poměrů u nás před více než dvaceti lety byla vedena ekonomickými zájmy jiných stran. Ti, co nemají, chtějí mít. A ti co mají, chtějí mít ještě více. Více, než mají ti, co nemají. Jednoduchý princip.

Vynechám revoluci husitskou, francouzskou, bolševickou. Ale musím Vás upozornit, že je nutné v této souvislosti přihlédnout ke zkracujícím se časům mezi nimi. Je to důležité pro další vývoj naší civilizace. Vezměme si tedy jen krátkou minulost pro příklad. Od naší Sametové revoluce. Od řízeného převratu v mezích zákona k dnešku.

Jak se kola krizí stále zrychlují a svět je vlečen do stále většího bahna. Západ jako takový upadá a schází mu trhy pro jeho stálý ekonomický růst. Dochází mu dech. Je nucen hledat místo, kde ony trhy jsou. Jsou pro západní ekonomiku „panenské a neposkvrněné“. Myšlenka na sametový převrat výhled dalšího ekonomického růstu je na světě.

Vše, co bylo cenné, bylo z naší země vyvezeno a postupně i rozkradeno přisluhovači nebezpečného a svět ohrožujícího systému. Na náš trh bylo dovezeno množství schuntů – nekvalitních výrobků. V těch pro nás tak vyspělých ekonomikách jich byl přebytek a už o ně byl jen malý zájem. Uběhlo dvacet let. Dříve prázdné trhy se naplnily. Ekonomický růst se zastavil. Západ se dostal do další stejné slepé uličky. Zase mu schází příliv financí. Schází mu trhy, kam by vyvezl to, co čeho má nazbyt. Kolo hledání se rozjelo nanovo.

Ale kam vyvézt svoji destruktivní politiku neustálého ekonomického růstu. Východ Evropy, mimo Rusko byl již vydrancován. Zisky plynuly tam, kam bylo naplánováno. Bylo nutné obrátit pozornost jiným směrem. Ale jakým?

Arabské jaro bylo na spadnutí. To je místo, kde je ještě možné vyvést politiku destrukce a křivého pohledu na svět. Prolhané demo-demokracie mající za cíl svržení funkčního systému a nastolení chaosu, zmatku, korupce a podrývání autority v oblasti duchovních hodnot. A podařilo se. Ekonomický růst zase jen o malinké procento poskočil kupředu. Ale na jak dlouho?

Čas příchodu další krize se zase zkrátil. Čas, vrah tohoto systému, jdoucího proti této civilizaci, tekl proudem rychlým a nezadržitelným. A bylo to tu.

Růst se zastavil. Už není kde krást a drancovat. Co bylo funkční je zničeno a profit putuje opět tam, kam bylo plánováno. Ne do kapes daňových poplatníků zničených zemí, ale do kapes magnátů za

velikou louží a jim posluhujícím kupčíkům a korupčníkům. Likvidátorům funkčních, i když na jiných základech postavených systémů. Očerněných červeno a bíle proužkovaným prstem s hvězdami jako tyranské a despotické. A nejlépe ještě vlastnící atomové anebo chemické zbraně. Prst doufá v to, že jeho jako vítěze se dějiny neptají, zda byla pravda to, co říkal. Zničený a zdecimovaný Irák je toho dokladem.

Jak jsem napsal. Další krize mamonu přišla a nenechala na sebe dlouho čekat.

Všimněte si toho, že čas se neustále zrychluje a jedna krize stíhá druhou. Ale kam se obrátit, když už nám odevšad proudí finance a my bohatneme na úkor jiných.

Kam, kam, kam?

Rusko! To je cíl! Země veliká a skoro neobdělávaná. Bohatá na zdroje a všeho po čem pruhovaný prst touží. To je cíl. Ale jak na něj?

A zase se našel někdo, kdo se nechal zkorumpovat. Stejně tak, jako tomu bylo u nás. Někdo, kdo je ochoten prodat svoji zemi a budoucnost svých dětí za to, že teď, teď hned bude mít to, co jiní nemají a on nikdy před tím neměl. Bohatství a moc.

Léty prověřenou zkušenou sondou pruhovaného prstu bylo zjištěno, že Ukrajina má takových politiků dostatek. Hurá, Rusko a jeho trh se zdá být na dosah. Stačí už jen tak málo. Udělat další převrat. Použít a využít k tomu skupiny, které jsou placeny pruhovaným prstem, a kterým je jedno, že potopí svůj lid. Zradí národ a jeho hodnoty ať jsou jakékoliv.

Kdo se pak může divit Putinovi, že je ve své zemi, o kterou byl projeven drancující a ruskou ekonomiku zničující zájem, zakázal? Tak proč mu to vyčítat, že vyhnal pohunky poplatné pruhovaného prstu a zakázal jim jejich podvratnou a protivládní činnost? Jenže.

Rusko se ukázalo jako velký oříšek. Něco se zadrhlo. Ekonomický stálý růst byl ohrožen. Putin byl rychlý a rozhodný. Dal prstu šach a následně i mat. NSA měla málo informací o člověku, kterého by jimi mohla vydírat. Putin se pruhovanému prstu postavil. A jako každý Rus, ve Velké vlastenecké válce, roztrhl halenu – rubašku – a šel proti střelám z kulometných hnízd. A sákryš.

Něco je jinak, než pruhovaný prst plánoval. Co teď? Jak zajistit, aby pruhovaný prst dále ekonomicky rostl a dosáhl cílů, jež si i za cenu krve jiných vytkl? Jak destabilizovat a zničit v Rusku vše, co funguje a tak, či onak, prosperuje.

Čas pracuje proti pruhovanému prstu. Je neúprosný. Vše se mu, ve stále rychlejší spirále, řítí ke všem čertům. Už ví, že doktrína neustálého ekonomického růstu je jen iluze. Jeho iluze! Vnucená celému světu. Stále přemýšlí, jak zajistit její bytí. Jeho kapsy jsou stále dychtivě prázdné? Jak si zajistí ekonomický růst, na který už se třese jak kleptoman na věci v obchodě? Příprava a rozbití jiných ekonomik mu ukázalo cestu. Zase na to přišel.

Resp. už dávno měl záložní plán. Zneužijeme a využije zkorumpované politiky EU. Donutí je uvalit sankce na Rusko a sám z toho budeme těžit a zase na chvíli bohatnout. Ale jak dlouho? Čas se krátí. Konec tohoto hanebného systému je blíž a blíž. Potřebuje další nápad. Uprchlíci. Jo, to je ono. To je nápad! Hurá na to!

EU vnutíme uprchlíky ze zemí, které pruhovaný prst zničil, vykradl a zdecimoval. Další ekonomický růst pruhovaného prstu je opět podpořen. Jeho kolaps je na několik let a možná už jen měsíců oddálen. Pomáhají mu v tom zrádci, co musí pruhovaný prst poslouchat. Zaháčkovaných u něj díky kvalitní práci NSA. Oni sklopili hlavy. Poslouchají jeho diktát. Bez ohledu na přání lidí rozbijí Evropu.

Zničí vše, co vytvořili ti, kteří viděli vycházet slunce mnohem dříve než my. Práce našich otců půjde k čertu. Do kapes pruhovanému prstu. Ale…

Kurňa! Zase to Rusko! Zase se pruhovanému prstu plete pod nohy a do cesty. Rusko se stává překážkou. Hráz pruhovanému prstu. Prst zase narazil. Stálý ekonomický růst je už jen slovo. Stálý je najednou stojící, nehybný. Zbývá už jen jedna možnost. Konfrontace.

Anebo ne?

Jak jsem řekl-napsal.

Kdo kouká kolem sebe a dává si do souvislostí vše, co se kolem nás děje, musí mít jasno. To, co jsem napsal je pravda. Vše se zrychluje a nyní možná opravdu budeme čekat, co zase pruhovaný prst vymyslí, aby si zajistil své výsadní právo na jeho a jen jeho ekonomický růst. Na úkor těch, co nemají tolik síly anebo…

Anebo jsou opravdu na tak „vysoké“ duchovní úrovni, že o žádný ekonomický růst nestojí a chtějí jen žít svůj vlastní a hodnotově jiný život? Zde si můžeme dát jako příklad Tibet a Čínu. Duchovní vyspělost, která nemá za cíl boj a raději ustoupí mravní pokleslosti v honící se hmotným prospěchem.

Proč bychom tedy měli chtít tento výmysl a nesmysl neustálého ekonomického růstu. Toto „perpetuum mobile“ vytvořené pruhovaným prstem přijímat za své? Proč bychom měli dělat, co nám někdo jiný diktuje jen proto, aby nás vykořisťoval a celý svět zničil?

A tak se dostávám opět na začátek tohoto dnešního článku. Jak vidíme, ekonomika a její růst nám prozatím za celou naší historii nic nepřinesl. A pokud si myslíte, že ano pak mám za to, že Mámilovy brýle nasazená nám na oči stále fungují a fixlují ve prospěch pruhovaného prstu. (Mámil viz J. A. Komenský – Labyrint světa a ráj srdce).

Ano, máme technologie. Zbraně. Počítače a kdoví co ještě. Máme i chudobu, nemoci.

Ale uvědomme si jednu jedinou věc. Co by se stalo, kdyby se „ekonomický růst“ dále podporoval? Ovšem na jiné úrovni. Na úrovni duchovní. Kdy cílem je spolupráce a vytvoření toho nejlepšího pro nás pro všechny. Pracovali bychom společně. Ne proti sobě.

Proč si stále dokazovat, že je někdo z nás lepší? Kdo z nás má tři díry do nosu? Kdo z nás dýchá jiný vzduch, než ten, co už někdo jiný vydýchal?

Takže pokud nás ekonomické a hmotná revoluce nikam neposunula, pak je nutné se na věci podívat z jiného úhlu pohledu. A tím je pohled duchovní.

A touto vlastní zkušeností, co nyní popíšu, odpovím panu Jaroslavu Uhrínovi a panu Milanu Dvořákovi na to. A jak Bůh, Jahve i Alláh mohou žít vedle sebe a my všichni můžeme prosperovat, aniž by nám oni vadili a házeli klacky pod nohy, jak to dnes vidíme. (Tím myslím jimi „preferovaní“ vyvolení jedinci, co si je berou do úst na obhajobu svých sprostých a zrůdných a násilných činů).

Je tomu už tak asi dvacet let. Byl jsem „velikým“ podnikatelem. Myslel jsem si to. Byl jsem mladý. Jak je to pro mne dnes úsměvné a chce se mi při této vzpomínce až brečet, jak jsem byl hloupý, pyšný a nadutý. Ale to je život, který mi ukázal můj do nebe volající omyl. Každému z nás s přibývajícím věkem nakonec zkušenosti ukážou pravou podstatu věcí.

Ale vraťme se k tom, oč zde opravdu jde. Potřeboval jsem dodavatele některých prací, na které jsem já sám lidi neměl. A jak to již chodí, když chcete, vše dostanete. Potkal jsem svého spolužáka

z učiliště. Měl to, co já ne a co jsem potřeboval. A tak jsme se u něj doma sešli. Povídali jsme si o tom, co si můžeme navzájem pracovně nabídnout.

Setkání to bylo fajn. Káva a vzpomínání. Neviděli jsme se možná i více jak deset let. Koukal jsem, ostatně jako každá návštěva, jaké to má doma. A ve vitríně jsem viděl časopisy. Strážnou věž a další podobné. Já tehdy byl jinde než dnes. Sice jsem cítil, že je něco nevyřčeného, ale nevěnoval jsem tomu zase až tak velikou pozornost. Mé „veliké“ podnikání a nadutost mělo přednost. Nějaká duchovnost mi byla na „obtíž“.

I nedalo mi to a zeptal jsem se:

„Láďo ty jsi????“

A ukázal hlavou na ony časopisy, co měl na hromádkách ve vitríně. A on jen přikývl. Přiznám se. Byl jsem v „šoku“. Nečekal jsem to. Ale šok trval jen chvíli. Mým prvním hnutím bylo od něj odejít a ťukat si na čelo, co to provedl a kam jde. Ale, byl to kamarád. A já přišel v jiné věci, než se bavit o Strážné věži.

První, co jsem řekl, bylo: „Láďo. Dobře. Toto je tvá věc. Mě do toho netahej. Já máma své ty to své. Tak si to nechejme. Já tě nebudu přesvědčovat o tom svém a ty mě tom tvém.“

Tím diskuze na téma Boha schovaného ve Strážné věži skončila. Oba jsme splnili slib, co jsme si ten den dali. A naše spolupráce byla na velice dobré úrovni. Dali jsme si to, co jsme si dát měli. Cílem byla spolupráce a ta vyšla. Oba jsme měli zisk.

To jsem měl v článku na mysli, když jsem psal, že ti naši vnitřní Bohové mohou sedět vedle sebe. Usmívat se na sebe a na nás a žít si svůj vlastní život. Bez jakýchkoliv omezení a trudnomyslností z dokazování si toho, čí Bůh je ten pravý a lepší a dočůrá dál.

My oba jsme společně pracovali a žili. Soukromí každého z nás bylo pro toho druhého takříkajíc tabu. Žádná válka. Žádný boj prosazování vůle jednoho na úkor toho druhé. Oba jsme měli a my všichni máme, mezi půlkami stejnou díru, kterou využíváme ke stejnému účelu. Tak jaký je tedy mezi námi rozdíl?

A jaký je mezi námi rozdíl, když ležíme na prkně v márnici a už nic nevlastníme. Bohatství, kamarády a ani ten vydýchaný vzduch. Po VIP postavení už ani pes neštěkne. Už nevlastníme ani tu díru mezi našimi půlkami, díky níž jsme nad druhými tak povyšovali. Naše neustálá honba za ekonomickým růstem je tam, kde ta naše díra. Ale co zbytek? Co zkušenosti? Kam se poděly? Převzaly je naše děti. Kruh se uzavřel. Sedí na stejném koni, jako ti, co leží dnes na onom prkně a prosazují to, co se naučily.

Jsme na jedné planetě. Dýcháme všichni stejný vzduch. Ten, co dýchal před námi již někdo jiný. My nejsme jiní než ti, co byli před námi. Jsme stále stejní a jen ta duchovnost nás všechny dělí a stále rozděluje. Brání nám v tom, abychom prosperovali tak, jako jsem prosperoval já s mým kamarádem, co měl ve skříni Strážnou věž. Jeho a moje víra nás nerozdělila. Každý si nechal to své.

Společný cíl byla naše cesta. Ne dokazování si toho, kdo z nás je čistší a více věřící. Boha a to v co jsme oba v té době věřili, jsme každý měli ve svém srdci. Každý ho tam máme. Někdo zeleného a někdo modrého. A někdo i pruhovaného.

Klanějme se mu. Hýčkejme si ho. Ale nevnucujme ho nikomu silou a mocí. Diktátem a zastrašováním ve smyslu, když nepůjdeš cestou, co jdu já, skončíš v pekle. Kdy peklem je dnes pruhovaným prstem nastolená cesta neustálého a hloupého ekonomického růstu. Který, jak je vidět, vede k destrukci a zániku nás všech. Stejně jako řevnivost mezi bohy a jejich násilí páchané skrze „jimi vyvolené“

psychopaty na lidech, kteří pak ospravedlňují, že tak to chtějí oni, Bozi. Krev, co byla prolita nechávají na rukou Boha a ne na těch svých.

Přirozené a normální je žít v klidu a užít si života v hojnosti a radosti. Bez násilí, svárů a nenávisti. Toto je normální. Vše ostatní je jen výmysl chorých myslí zahalených touhou po moci a mamonu, který si stejně nikdo z nich do hrobu a k jejich Bohu nevezme.

Takže na závěr napíši, že potřebujeme změnit náš pohled na svět. Duchovní cesta se dnes ukazuje jako ta pravá cesta jak z té bryndy, do které jsme se, podporováním psychopatů a hraním jejich her, dostali.

Vzájemná Spolupráce. Respektování toho druhého a toho, co on vyznává. Schovejme meče. Proč se ničit pro naší vlastní hloupost a prosazování našeho sobeckého ega na úkor někoho jiného. Někoho, o kom si myslíme, že je slabší, hloupější, opatrnější, pomalejší a třeba i poctivější.

Jsme nyní na rozcestí. Můžeme jít doprava anebo doleva. Můžeme jít cestou stálého ekonomického růstu přesto, že dnes už je všem jasné a víme, že nám zde hrozí jen destrukce a zničení celé civilizace. Můžeme jít i cestou jinou.

Poznání sebe sama. Poznání jiných hodnot, které jsou mnohem cennější, než ty hodnoty, které nám jsou vyvolenými vnucovány. Předkládány jako ty, co jsou pravé a jediné a co musíme bezpodmínečně vlastnit a mít, protože bez nich je náš život bezcenný a zbytečný.

Rozhodnutí je na nás. Jednu cestu jsme již vyzkoušeli. Nyní na nás čeká ta jiná. Těžší a poctivá. A pokud ne na nás, pak to zbude na našich dětech anebo dětech našich dětí. Čím později nastoupíme změnu, tím to bude těžší a těžší. Ne pro nás. Ale pro ty, co budou za nás tahat stále žhavější a spálenější brambory z ohně, který jsme jim my sami, svojí krátkozrakostí a nečinností, připravili.

Jednou to stejně přijde. Pravda se nedá umlčet. Nemůže být zavřená a sedět zbitá v koutku. Může jí téct slina z rozbitých a bezzubých úst. Ale i ona se jednou uzdraví. Znova se postaví na nohy. Nám spadnou Mámilovy klapky z očí, které si protřeme. Budeme se po sobě dívat a klást si otázku, co se to s námi dělo? Co se stalo? Kde to jsme? Co jsme to dělali a hlavně: „Proč jsme dělali to, co jsme dělali?“

Konečně uvidíme, jak nádherný domov nám byl dán. Jak se o nás stará a dává nám vše a všem, co potřebujeme k tomu, abychom nemuseli závodit a stále se honit za ekonomickým růstem, který je jen výmyslem chorých mozků, co mají za cíl manipulovat a ovládat všechny, kteří se ovládat nechají, protože si nevěří. Je jednoduché a pohodlné být bez zodpovědnosti a křičet: „To oni. To ne JÁ!“

Vlastně jsem to napsal špatně. Chtějí ovládat všechny, kromě sebe. Na ně se nesmí ani prstem ukázat. To jsou ti bohové, co vnáší chaos a zmatek do našich životů. Oni nám motají hlavu a topí nás pod hladinou. A když už se někdo z nás odrazí ode dna a jsme nad hladinou a můžeme se nadechnout čerstvého vzduch, znova se nás snaží potopit a využít k tomu ty, co se ještě topí a mají tak dost práce s tím, aby se neutopili. Rozeštvat nás a ukázat nám, že ta jejich pravda je ta pravda, co pravdou je. Pro ně. Pro ně, co mohou dýchat ten vzduch, co my ostatní topící se ne.

Je vidět jak kolem sebe ten raněný, na neustále rostoucí ekonomiku navázaný, pruhovaný prst kope. Jeho smrtelný dech a chrapot je slyšet více a více. Svět se pomalu mění. Pro mnohé je už jeho pravda jen lží. Našli cestu a svůj život mají plně ve svých rukou. Už se nedají opít rohlíkem.

Je jen otázkou času, kdy se toto vědomí překlopí ve vědomí slušnosti, respektu, klidu, míru a společné prosperity. Zachování života na planetě tak, jak jej známe. Snad se toho dožiji. A když ne já, věřím, že moje děti anebo někdo z Vás.

V. Suchý v.r.