Příběh o v sobě

Nehledejme jinde to co máme v sobě

 

Dnes si povíme příběh, skrze který můžete nahlédnout hlouběji.

Kdysi dávno v zemi, kde existoval jen klid a rovnováha. Žila rodina, která měla dva chlapce a dvě dcery. Žili klidný a šťastný život děti rostly jako z vody a jejich věkový rozdíl byl téměř dva roky od toho staršího. Žili na břehu jezera spolu s ostatními lidmi a všichni vycházeli spolu dobře. Pomáhali si aby každý měl to co potřebuje. Stavěli si domy, pomáhali při sklizni ovoce a zeleniny. Byl to krásný kraj v šťastném životě. Když byly dcery starší, měli již kolem 18 let, jedna z nich řekla. Nelíbí se mi tu chci jít žít někam jinam. Nejsem tady šťastná. Všichni se na ni podívali a udiveně zeptali. Co ti chybí dcera naše milovaná? Žijeme zde v tomto kraji, máme zde vše, všichni jsou tu milí, je to na mě příliš krásné. Neumím to vysvětlit ale táhne mě zažít něco jiného, ​​něco co mi ukáže to co ještě neznám.

Rodina velmi nechápala o čem dcera vypráví, vždyť neznali nic jiného než ten bezstarostný život v klidu a štěstí. Co ti chybí zeptali se ještě jednou. Je to něco ve mně, něco mě táhne odejít z tohoto kraji a najít to co potřebuji najít. Zítra se vezmu a odjedu na cestu. Nebylo to velmi obvyklé aby někdo opouštěl vesnici. Vždyť i proč, když tam měl všechno co potřeboval. A přece se našla žena, dcera moudrého muže, otce, která chtěla odejít. Ve vesnici se večer udělalo setkání a radili se co udělat. Nemohli jí zakázat odejít, ale nebyli na to připraveni, vždyť se to událo poprvé, kdy někdo chtěl odejít z vesnice. Nakonec se shodli na tom, že ji pustí. Připravili její vše potřebné na cestu, co si mysleli, že by jí mohlo pomoci. Dali jí statného koně a ráno ji vypravili na cestu. Dívka byla tak velmi odhodlané, že jí bylo jedno jestli dostane koně a všechno to jídlo, nebo půjde pěšky a neznámo kam.

Vybrala se do poznávání nového. Rozběhla se kam ji vítr nesl. Nevěděla kam jde, ale něco silné ji hnalo vpřed. Kůň cválal jako vichr a zastavovala, jen když se potřebovala najíst a vyspat. Šla dny a noci. Po několika ujetých dnech nebo týdnech, byl kůň tak vyčerpaný, že už dál nemohl. Zastavil a lehl si na zem. Nebyl to pěkný pohled na unaveného koně, jehož téměř Uštvaně. Jak tak hleděla do dálky a při tom hladila koně uviděla jakousi velkou stavbu. Její smysly zpozorněli a zbystřily. Co je to, pomyslela si. Musela tam nechat koně a jít se podívat na tu stavbu. Bylo jí ho líto ale srdce ji táhlo dál. Silně ho objala a poděkovala mu za to, že ji dovezl k tomuto místu. Vstala a téměř se rozběhla dál. Na chvíli se otočila ke koni, uctivě se poklonila. Čím byla blíže k velké stavbě, tím více se v ní zmocňoval zvláštní nepoznaný pocit. Byl to vjem, který neznala. Něco co ji přitahovalo k tomu místu. Stála již před bránou jaké si velké stavby. Nikde nebyli lidé, bylo to opuštěné místo. Nebylo ani zarostlé ani zničeny. Jednoduše stála před velkým bílým palácem na kterém bylo napsáno „tvůj život“. Vstoupila dovnitř a uviděla nespočet dveří. Nevěděla do kterých má vstoupit, nejraději by chtěla vstoupit do všech. Rozhodla se a vybrala k prvním, které ji přitáhly. Otevřela je a za nimi byl kraj kde žila. Byla ještě malá a viděla jak se hraje se sestrami a bratry. Jsou šťastní a těší se že jsou spolu na břehu jezera. Zavřela tyto dveře a šla o kousek dál. Otevřela další a tam uviděla, jak sedí s rodiči u stolu a obědvají a smějí se při tom. Byl to jejich společný oběd, při kterém se stále setkávali. Vyšla její slza a stékala po líci. V dalších dveřích se jí ukázal kůň, na kterém se dostala k tomuto místu. Byl vyčerpaný, ale za to šťastný, že jí mohl pomoci a posloužit. V dalších dveřích, které otevřela, bylo prázdno, nebyl tam žádný obraz, žádná vzpomínka, žádný příběh. Zůstala tam stát a hleděla do prázdna. Nevěděla co s tím prostě tam jen byla. V tom jí blesklo, ach vždyť rodina je nejvíce co mám. To je to kde patřím, proč jsem chtěla jít pryč z tak velké radosti a štěstí. V tom se jí ukázal obraz za dveřmi. Byla tam ona šťastná v objetí celé rodiny a vesnice. Věděla, že cesta dál kráčí domů, tam kde je její budoucí cesta. Zavřela dveře a podívala se na všechny ty možnosti, které viděla. Zavřené dveře. Nevědomé zkušenosti. Nepoznaná budoucnost. Podívám se ještě do jedněch pomyslela si. Rozběhla se na opačný kout a otevřela jedny z nich. Za nimi byla rodina, ale nebyla to její rodina. Viděla samu sebe s dvěma dětmi a krásným mužem. Viděla jak se objímají a tulí láskou k sobě. Věděla, že její budoucnost může mít takovou cestu. Zavřela jejich a opět jí vyšla další slza.

Už nečekala rozběhla se ven z toho chrámu, že se vrátí domů. Před ní ji čekal její kůň. Byl jako vyměněný. Stál vzpřímeně a kopal kopytem o zem. Nasedla na něj a vrátila se domů, do krajů ve kterém žila celý život. No něco jí říkalo, že se má vybrat na cestu nepoznanou. Udělala to aby naplnila svoji touhu, naplnila to co cítila ai když našla jen to, že život, který žila byl pro ni nejvíce. Byla naplněna tím co zažila, dobrodružstvím, které bude vyprávět svým vnoučatům a pravnoučat.

Proto lidé dělejte věci, které cítíte, že je čas udělat. Nečekejte na chvíle, které možná nikdy nenastanou. Pokud je nyní to co cítím, že udělat mám. Tak to udělám abych naplnil svou duši zážitkem přítomna.