Můj rok 2016

Jsme na prahu dalšího roku

Přelom roku je důvod pro bilancování a zpětnému pohledu na to co jsme vykonali, nevykonali a jak jsme žili. Budu tedy bilancovat.

Není to tak dávno, kdy sem byl přesvědčený, že konec roku jaksi nemá žádný význam. Když totiž budeme o silvestrovské noci stát u lesa a budeme pozorovat svět, zjistíme že se o půlnoci vlastně nic nezměnilo. Zdánlivě. Ono se vlastně stále vše, byť pozvolna, mění. Jedinou vyjímkou je, zdá se člověk. Přesněji někteří lidé(zatím většina lidí). Tito, i když je ktomu život strká mnohdy hodně nevybíravými prostředky, se prostě z místa nehnou a pořád si budou stěžovat jak je ten život nespravedlivý a proč zrovna já a oni mne nemají rádi a nikdo mne nemá rád a nic se mi nedaří etc. etc. etc. Oni se, ale jen bojí změny. Jsou jako malé dítě, které stojí před branou do rozkvetlé zahrady a nechce dál, protože se bojí.

brána na petříně
brána na petříně

Není se čeho bát.

Ale teď k mé maličkosti(i když poněkud rozlehlejší).

Při pohledu zpět, nejen na odcházející rok, ale na život vůbec, dochází k přesvědčení, že za mým putováním až k nynějšímu stavu a pohledu život a bytí jako takové vlastně vděčím ženám, které prošly a nebo se jen mihly mým životem. A to, že jsem jim vděčný myslím upřímně.

Zatím poslední a nejdůraznější drcanec přišel před rokem před vánoci a cítil sem se asi takto:

BLBEJ SILVESTR


Opravdu je souzeno mi zůstat sám??
Asi ano, proč bych jinak, i když s otevřenou náručí a srdcem přicházím, byl odmítán.
Nejspíš tím to bude, že v nevhodnou dobu a k nevhodným lidem obracím své srdce.
Proč, když všechny já rád mám, proč s tímto problémem se stále potýkám. Jestli odpověď tu, někdo zná, ať vědět mi v tu ránu dá.
Já jako ten Ivánek hned pro radu si přispěchám.
I když snad z pohledu jiných by věk záda má snad i ohýbati měl, já stále vzpřímen v před kráčím směl a to jejich nuzné štěstí, že bych dopřáti jim měl?
PROČ,,,,, JÁ JEŠTĚ NEDOPSAL A NEDOČETL KNIHU ŽIVOTA SVÉHO tak nevím proč bych měl někomu darovat kousky štěstí svého, když on není hoden byť jen pohledu mého.
Ten komu bych celé své žití dal a o kterém bych já toužil, by po mém boku v mém žití stál, ten odešel v dál, aniž by mi jen náznakem o tomto vědět dal.
Já v životě svém se citům zhusta smál a na slova bratra svého dal.
Já netušil, že on a já dvě jiné bytosti jsou, že já narozdíĺ od něj budu trpět láskou svou.
A tak se snažím světu, ač snad to i možná nechce,

ROZDÁVÁT LÁSKU SVOU

Pravda je, že jsem se v té době zabýval knihami S.N.Lazareva „Diagnostika karmy“ a snad proto sem hledal řešení toho stavu jinde než bývá v takových situacích zvykem (Zatrklost, nenávist, alkohol a tak) Narazil sem na rohovor s Jaroslavem Duškem o jeho představení „Čtyři dohody“ podle stejnojmené knihy Miguela Ruise. Nebyla to náhoda, o tom jsem přesvědčen. Nic totiž není náhoda, všechno se děje za nějakým účelem.

Tu knihu jsem přečetl a ne jednou a nejen tuto. Obrátilo mi to život neuvěřitelným spůsobem.

Žít beze strachu, opravdu se není čeho bát, v lásce (nezaměňovat se sexem) a upřímnosti je prostě skvělé a, což je z pohledu systému ve kterém žijeme neuvěřitelné, je to ZADARMO. Je to ve své podstatě jednoducé, leč pro některé nemožné. Základem a prvotním krokem je odpuštění (všeho a všem) hlavně sobě, pokora (ne však ohýbání hřbetu) a vděk za to co je nám dáno. Tohoto spousta lidí není schopna. A v tom jim mohou pomoci, pokud budou chtít, knihy Miguela Ruise o Toltéckém učení. Mně pomohly. Lidé, kteří mne znají to snad mohou potvrdit. I když někteří a nebude jich asi málo, si budou myslet, že je ze mne ještě větší podivín, než jakým sem býval. To je ale jejich pohled a také problém, který se mnou nemá nic společného.

Na této cestě jsem čerpal i z jiných zdrojů. Nejzajímavější, z mého pohledu je portál „Psychologie chaosu“. Byl sem však dotlačen k zjištění, že je nutné u všech zdrojů provádět intuitivní selekci, vybírat si podle pocitů co je prospěšné a co balast a nebo dokonce nebezpečné. Svět byl vždycky a v době internetové to platí několikanásobně, zamořený tzv. Esoteriky, kteří pokud nebyli podvodníci tak nabádali lidi, aby čekali na pomoc zvenčí, která ovšem nepřijde.

Albert Enstein a jeho definice šílenství: Definice šílenství je dělat stejnou věc znovu a znovu a očekávat jiné výsledky

Z čehož mi vychází, že je nutné změnit přístup, čili sebe a to je přesně to co lidé nechtějí udělat.

To je ve skratce můj loňský rok. Možná se vám to zdá málo a nudné, buďte si však jisti, že ta nejzajímavější a snad i nejdobrodružnější cesta je cesta do svého nitra. Musíte chtít.:-)