Hostýn a Tataři na Moravě

Tataři na Moravě v roce 1241

(Porážka Tatarů)Otázka, kudy se uvedený mongolský útok bral, jak dlouho trval a jaký byl jeho průběh a výsledky, zaměstnávala odborné kruhy hlavně v třicátých letech minulého století a vedla k nahození dalších problémů : někdy užitečných, jindy zbytečných. K těm druhým zde zaujmeme své stanovisko. Půjde ovšem zejména o historickou hodnověrnost RK, jehož nejdelší a dle úsudku mnohých i nejcennější píseň „Jaroslav“ (ze Šternberka) je tu pramenem nejstarším a přes básnickou obraznost i nejdůležitějším.
Důvodů, proč se ohromná mongolská armáda, jízdní oddíly v počtu přes půl milionu mužů vydala na dobyvatelskou cestu na západ, bylo několik. Předně tu plnili Tataři politický odkaz velkého Čingis-chána, který tento pochod ve své závěti poručil; byla tu i snaha získat nová území, nová pastviště; své sehrála i moslimská nenávist ke křesťanskému světu. Konečně je třeba se zmínit o lidových pověstech, jež mluvily o důvodech čistě osobních (epických) : byla to prý pomsta za zákeřné usmrcení tatarské princezny nebo několik princezen na některém místě v západních zemích. Tato událost byla lokalisována různě a také průvodní okolnosti jsou vždy jiné. O věci je obsáhlejší zmínka též v Jaroslavu, za vrahy a lupiče jsou tu označeni Němci.
Tatarské tažení začalo i pokračovalo velkými úspěchy. Nejdříve to bylo vítězství u řeky Kalky poblíže Azovského moře v roce 1223; následovalo dobytí Rjazaně a podmanění dvou ruských území a uvalení daní na ně, totiž Kyjeva a Vladiměře nad Klamzou, později přejmenované na Novgorod. Poté se nájezdníci „hnuli na pravou stranu“, jak se praví v RK, překonali statečný uherský odpor a „rozložili se v Polsku“ (bitva u Lehenice). Podtrháváme zde události, které jsou v RK buď podrobněji nebo aspoň zběžně popsány a prozrazují, jak dobře byl informován pěvec, který, jak sám poznamenává („srážajevě straně obě“ = srážíme se obě strany, totiž vojska z Čech a z Moravy) sám se některých bojů účastnil.
Poměry byly tehdy v Evropě značně rozhárané, feudálové se svářili mezi sebou i s papežstvím a také český král Václav První byl v nepřátelském poměru se svým synem Přemyslem, později Přemyslem Otakarem Druhým. Nebezpečí hrozící západnímu světu bylo tedy skutečně hrozivé. Zejména Morava, do níž Tataři během letních měsíců roku 1241 vtrhli, byla odkázána sama na sebe až na osm tisíc mužů, které jí král poslal na pomoc pod vedením Jaroslava ze Šternberka. Sám dal zřídit záseky u průchodních cest českými horami, takže si jimi tatarská jízda netroufala pronikat. Snad jen nepatrné skupiny do Čech přece jen vnikly. Patrně tu působila také výstraha, kterou obdržel Kublaj chán (není to osobní jméno, ale označení panovnické hodnosti), že se nemusí v Evropě nikoho bát kromě českého krále! Tak o tom mluví Dalimil, jenž se také zmiňuje o tatarských vyzvědačích (zpytácích), kteří předem prozkoumali poměry v zemích, jež byly ve směru tatarského náporu.
Podotýkáme ještě, že onen směr útoku „v pravou stranu“ lze vykládat dvojím způsobem. Buď tu pěvec nazírá ze svého stanoviska nebo má na mysli středověký způsob kreslení map, jež měly po levé straně východ, po pravé západ. Tak neb onak tu jde o směr západní.
Na Moravu ale vnikli Tataři od severu, od Odry a Otmuchova přes Holasovicko Nízkým Jeseníkem. Mezi lokalitami, jež byly zpustošeny nebo aspoň poškozeny, se jmenují : Holasovice, Oldřichov, Kravařsko, Ostravsko, Místek, Příbor, hora Kotouč (nelze nevěřit zprávám, že v těchto místech domácí obyvatelé protrhli hráze rybníků a Tatary doslovně vytopili ze svého území; proto konány pouti na uvedený vrch obdobně jako na Hostýn). Dále se staly tatarskou kořistí Hradec u Opavy, částečně Opava, Přerov, Hustopeče, Rokytnice; Staré Město u Bruntálu, Bruntál, Horní Benešov, Suchá Rudná; Litovel, Jevíčko, Zábrdovice, Rajhrad, Šumvald, Uničov, Úsobrno, Křenová, Bohuňov, Maloměřice, Křtiny, Nový Hrad u Adamova, Klobouky u Brna, Šlapanice, Dolní Vilémovice, Tišnov, Doubravník, Rysov, Kojetín, Tovačovsko …
O těchto dějích nás zpravují mimo jiné i domnělá „Tatarská falsa“ Ant. Bočka, považovaného někdy za jakéhosi Hankova padělatelského dvojníka. Je však několik důvodů, proč je toto nařčení nutno odmítnout. Především se tatarský vpád udál zhruba ve směru starých obchodních cest – t.zv. Jantarové a do ní ústící Krakovské stezky; je dále známo, že některé z výše uvedených obcí zanikly po tatarském vpádu vůbec, kdežto jiné byly obdařeny od královské komory různými finančními úlevami a „dotacemi“, jak bychom dnes řekli, aby se vzpamatovaly; důležité je i to, že se staré zprávy nezmiňují o lokalitách jízdnímu vojsku nepřístupných a tedy nepoškozených, totiž o oblastech Hrubého Jeseníku, západní a jihozápadní Vysočiny, Beskyd, Moravského Krasu, Moravskotřebovska a Drahanovské plošiny. Jistě nelze ani zcela zavrhovat lidové podání a některé další relikty, jež se na Moravě uchovaly po dlouhá staletí, ač jejich původ kladou naši odpůrci do století teprve sedmnáctého (do šedesátých let, jak o tom bude ještě řeč). Máme na mysli rostlinu zvanou Fagopyrum tataricum, pohanku, starým Slovanům neznámou; „tatar“, pojmenování mrskačky, velikonoční pomlázky; obec Bezuchov, upomínající na barbarský zvyk, že tataři uřezávali padlým nepřátelům uši a posílali je v pytlích svému vládci na znamení vítězství. Také o tom mluví RK, že „Tatařín ucho odstřihl“ křesťanskému vojínovi.
Hlavními bojišti té doby ovšem byly Hostýn a Olomouc. O zbožné tradici uvedené hory se rozvinul počátkem třicátých let tohoto století prudký spor. Odpůrci tvrdili a snad tvrdí dosud (Šebánek, Flajšhans, Novotný a další), že pobožnosti na tomto vrchu počaly teprve v šedesátých letech sedmnáctého století a že vše ostatní je umělá archaisace, která jde na vrub protireformace a jezuitů; že jsou to výmysly hlavně Balbínovy, že účelem zavedení poutí bylo zvýšení církevních příjmů atd.; šlo přitom samozřejmě též o „poslední útok na zničené již tvrze RZ a RK“, jak to s ironickým podtónem vyjádřil vedoucí rukopisné obrany v té době F.Mareš. Mnohé z námitek vyvrátil zde též A.Neumann, ač se od otázky Rukopisů distancoval, a J.Pekař, který je neuznával vůbec. Poukázali zejména na chronologické nesrovnalosti, jichž se oponenti při datování dopouštěli; na staré zprávy, jež hovoří o pobožnostech, konaných na Hostýně již o čtyři sta let dříve; na to, že pouti nepřinášely duchovenstvu žádný zisk, ale spíše zvýšené náklady; a konečně na přísnou jezuitskou censuru, která by naprosto nedovolila Balbínovi, aby si cokoli vymýšlel. Dovodili též, že mariánská úcta je cosi velmi starého. Nelze nevyslovit podezření, že celý tento útok na hostýnskou tradici se udál z jiných důvodů než z úsilí o vědeckou pravdu. Svědčí o tom třeba Flajšhansův „překlad“ Balbínova slova „restituit“ = „vybudoval“, ač je to samozřejmě „obnovil“. Jde totiž o pozdější restauraci hostýnské kaple, o níž se zmiňuje RK a jež stála na vrchu pravděpodobně od nepaměti, protože si nelze představit tak starobylý objekt bez nějaké náboženské stavby.
Odpůrci si mnohdy Jaroslava ani řádně nepřečetli a tím vznikla jejich tvrzení, že „autor“ RK krajinu, kterou popisuje, detailně neznal, že si zmýlil s Hostýnem sv. Kopeček u Olomouce aj. To jsou hrubé omyly, neboť opak lze dokázat těmito několika postřehy:
z Hostýna je výborný rozhled na všechny strany, jak i sama píseň říká slovy, že tábor (t.j. jízdní voje) Tatarů se prostíral „do nedozíráma daleka“. Od Hostýna, který je v písni charakterisován jako „chlumek“, je třeba odlišit chlum, správněji zřejmě Chlum, vzdálený od Hostýna tři kilometry na západ a obklopený Tatary „kolkol“ (Hostýn sám totiž nelze dobře takto obemknout). Mezi oběma kopci je vrch Bedlina, na němž asi stanoval tatarský vůdce; tamní lid dosud mluví v těchto souvislostech o tatarských vrších. „Padělatel“ by byl musil vědět i to, že hostýnské valy jsou z doby nadmíru staré. Píseň o nich mluví jako o „zakopaných náspech“, které obránci ještě „navršili“, tedy zpevnili. Takto je nutno chápat aorist „vrhú“ z Jaroslava. Nadmíru důležitým svědectvím o pravdě i pravosti je to, že „Matka Boží“ (nikoli „Panna Maria“) zde nevystupuje jako „Fulminatrix“ — bleskometná a že ani pramen tu nevytryskl ze země zázračně, byv jen „oživen“ prudkým deštěm. V tom je nadmíru cenný důkaz pravosti, protože je skrytý: Bůh nebo bozi mohou epickým hrdinům „dodávat chrabrosti“ nebo „vyslyšet jejich prosby a motlitby“, ale vítězství si musí vybojovat vlastním přičiněním smrtelní lidé. Tato myšlenková náplň všech herojských písní je v Jaroslavu i v celém RK plně zachována. Všimněme si dále : vojsko křesťanů, ustupující v sevřených řadách na Hostýn, je hustě semknuto a kryje so dlouhými kopími. Takový klín je tu přesně vylíčen; je vynálezem pravděpodobně již Filipa Makedonského ze 4. století př. Kr. Příznačný je též ohlušující křik útočících Tatarů, který jim byl válečným zákoníkem přímo předepsán, a jejich zvlášť veliký strach před blesky a hromy (před ohnivým drakem), jenž do značné míry vysvětluje pohromu, která nájezdníky u Hostýna postihla.
Na závěr a jako dějové finále líčí pěvec vítězný boj u Olomouce. Naši odpůrci stále opakují, že se tu neudálo buď nic nebo jen cosi bezvýznamného; Dalimil ve své kronice říká, že tu Tataři „ztratili svého kralevice“, totiž Kublajevice z RK, a to se stěží mohlo stát jinak než v bitvě. Mimo to máme svědectví z jiného textu, Paměti Přibyslavské, že Tataři byli od Olomouce zahnáni. Čtenář těchto řádků se jistě dovtípí, co udělali naši odpůrci s listem, na němž je tato zpráva zaznamenána : prohlásili jej za falsum podle obvyklé a bohužel většinou osvědčené metody! V zájmu spravedlnosti však dodáváme, že Z. Fiala s tímto názorem nesouhlasil (podle Ivanovova svědectví), ač své mínění pronesl dosti váhavě.
Olomouc byla Tatary obležena, bránila se houževnatě, ale byla by podlehla přesile, kdyby nebylo snad až šíleně odvážného útoku Jaroslavova, který v nejhorší chvíli přispěchal se svou armádou ku pomoci a v osobním souboji Kublajevice usmrtil. Vůdcův skon měl na Mongoly zpravidla těžké psychologické účinky; proto byli uchváceni panikou a od Olomouce uprchli, rozutíkali se všemi směry. To je stručný obsah závěru písně.
Rozumí se, že také Jaroslavův čin, ba i jeho existence jako jednoho z nejvýznamějších členů rodu Šternberků byly zpochybňovány. Máme však k dispozici rozvětvený rodokmen této šlechty, víme, že Jaroslav, nazývaný někdy Velikým, měl tři dcery a že zemřel v roce 1277. Životopisná data jsou doložena množstvím zpráv, byť mladších. Zde lze připomenout i prameny archeologické a umělecké: Jaroslavův náhrobek, jenž byl až do požáru v roce 1689 umístěn u sv. Anežky Přemyslovny v Praze. Poté převezen do Zásmuk na šternberském panství. Jaroslavův vzhled jako by přesně odpovídal líčení podané písní o něm : jeví se nám tu jako chrabrý muž, ale i jako rozvážný vojevůdce (velebyster věhlas = bystrý rozum), snad trochu popudlivý, náchylný ke hněvu, chápeme-li správně výraz „jarota“, jež mu „plála ze žhavých zraků“.
Jak veliký význam mělo olomoucké vítězství, zatím nevíme. Mohla to být skutečně menší srážka zveličená pěvcovou obrazností; ale z toho, že tatarská moc se již nedostala dále na západ, usuzují někteří obránci, že šlo o věc velmi závažnou, ne-li rozhodující; že tu byl určen další osud nejen našich zemí, ale možná celé Evropy. Zda tomu bylo tak neb onak nebo zda se spokojíme závěrečnými slovy našeho pěvce, že takto byla zbavena tatarských nepřátel Haná, o tom ať popřemýšlejí objektivní historikové budoucnosti.
Poznámka
Tato úvaha je výtahem z neobyčejně přesné, a velkou svědomitostí, nestranností a láskou provedené studie archeologa a historika Františka Adámka (Brno), který již bohužel mezi námi není. Je shrnutá do takové stručnosti, jaká jen byla možná.

Pravoslavná Rus a tatarskomongolské jho
V roce 1237 tatarskomongolské hordy vtrhly za hranice do ruské země. Malá rozdrobená knížectví, vedoucí stále domácí války, nemohla se postavit proti náporu dobyvatelů: v roce 1237 padla Rjazaň, v roce 1238 Vladimír a v roce 1240 Kyjev. Po zpustošení Rusi Tataromongolové pokračovali ve svých výpadech, v roce 1241 byl dobyt Lublin, Sandoměř, Budapešť a v zimě 1241 až 1242 jejich vojska pod vedením Bátú došla k Jaderskému moři. Západní Evropa ve strachu očekávala další vývoj událostí, ale v létě roku 1242 Bátú náhle přerušil tažení a spěšně odtáhl do Nižního Povolží.
Mongolové byli pohané a klaněli se mnoha bohům. V hordě nebylo vládnoucího náboženství. Ve své Jasse (kniha zákonů) Čingischán přikazoval ctít a bát se všech bohů, i kdyby ani neexistovali. V hordě se konaly svobodně všechny bohoslužby a chánové sami se zúčastňovali při konání křesťanských, musulmanských a buddhistických obřadů, vážili si duchovenstva všech věr. Ničení ruských svatyň, krutosti na křesťanech v době vpádu na Rus neprotiřečily této náboženské snášenlivosti, ale byly následkem obvyklého aziatského způsobu vedení války. Při okupaci Rusi bylo duchovenstvo osvobozeno od placení daně a církev vůbec dostala větší úlevy.
Úryvek z kapitoly „Pravoslavná Rus a tatarskomongolské jho“ z krátkého konspektu přednášek pod názvem „Dějiny křesťanství v Rusku“, V. L. Zadvornyj, Kolej katolické teologie sv. Tomáše Akvinského, Moskva 1996, str. 15 – 16.
Do češtiny přeložil P. Antonín Vedral SJ

Byli Tataři na Moravě?
Touto otázkou se zabývalo v šedesátých letech mnoho historiků a hlavně novináři se snažili zlehčit a znevážit Svatý Hostýn.
Mému otci se přihodila v první světové válce následující událost. Jako zajatec pracoval v Kyjevě na Ukrajině v textilní továrně. Setkal se tam s carským důstojníkem. Ten když zjistil, že otec pochází z Moravy, tak mu řekl, že on je tatarské národnosti a že u nich doma se vypráví z pokolení na pokolení, že jejich předkové byli v dávných dobách poraženi na Moravě. Podle historických záznamů byla bitva s Tatary na Moravě v roce 1241 a u Tatarů se tato událost uchovala v ústním podání až do těchto časů.
Jakub Šťastný, Svatobořice – Mistřín